NO MOMENT! Jak jako normální ???

Jak jsem to tak pozorovala v té fabrice, v tom zběsilém kolosu, v té hutné hypnóze, tak jsem si říkala: "ty jo, ale jak nejlépe vystihnout nebo zkrátka poukázat na to šílenství, když všichni moji kolegové i ostatní lidé tomuto opravdu věří." Věří, že jiná cesta tu není. Věří, že je TOTO "NORMÁLNÍ". Přizpůsobili se a přijali to. Přijali jako "normální" trávit více životního času v práci s kolegy, než se svými nejdražšími. Častokrát v prostředí, které nemají rádi, ale prostě si zvykli. A co 8 hodin denně, většina lidí je tam mnohem déle a ještě si to obhajují "nestíhám sakra"! proboha před kým si to vlastně obhajují? před sebou...? 

Slogan "Nestíhám!" se stal mottem většiny automobilových fabrik. Stalo se to takřka standardem. Přijdete na pohovor a nadřízený vám v podstatě řekne: "Pokud nestíháte, jste náš člověk!. Stačí tady podepsat, v klidu si to prostudujte. Ten odstavec o přesčasech, to je standard, formální záležitost, uvádí se ve všech smlouvách ("občas" nám věnujete váš životní čas a energii zadarmo, protože jsme přece rodina, ale nebojte, to až po zkušební době, tak 2-3hodiny denně navíc, běžná záležitost, ale můžete si přivstat, nebo tu být do večera. To už je na vás, dáváme vám v tomto absolutní svobodu...). A už jsem vám zmínil všechny benefity? Například slevy do lékárny a vitamíny jako dárek? Mimochodem, na tuto pracovní pozici máme spoustu zájemců, kteří také nestíhají." 

Co to teda je? Čeho se to na sobě dopouštíme. Přijali jsme úplně v klídku i fakt, že jsme z toho nemocní. A proč? Protože i tohle je "normální". "Abych ten den v práci přežila, odměním se. Dám si další kafe, to mě nakopne a motivovat mě bude příští pauza na kafe a kofila z automatu. Nebo možná radši dvě. Trochu mě teda bolí břicho...hmm. Ale co mám dělat, musím si ten vopruz udělat přece hezčí! Už jenom tři hodiny! a budu mít padla." Nakonec tě ani nezaskočí, když tvůj vitální energický 30tiletý kolega skončí v Bohnicích pod tíhou tlaku a zodpovědnosti a tvého mladého šéfa odveze rychlá kvůli potížím se srdcem. No jo, normálka.

Sama si dobře vzpomínám, jak jsem se velmi nenápadně a nepozorovaně rychle přizpůsobila podmínkám fabriky. Když jsem dočasně nastupovala do kanceláře po té, co jsem se vrátila z cest, kde jsem byla každý den na čerstvém vzduchu, venku. Na slunci. V pohybu. V přírodě. Ten první měsíc v práci jsem trpěla a cítila vztek, že se tohoto na sobě vůbec dopouštím. Že jsem dopustila to, že dýchám umělý vzduch z klimatizace, že jsem dopustila to, že dýchám zplodiny fabriky, když otevřu okno. Že jsem dopustila 8 hodin čumět do monitoru a nehleděla na to, že mě bolí oči, a že mě začínají znovu bolet záda. Že jsem nehleděla na to, že začínám zase jíst jako prase, protože mi nenápadně postupně ubývala energie a já ji začala nahrazovat cukrem, kávou a větším objemem jídla vůbec. A pak už jsem se vezla. Adaptovala se. Přestala jsem vnímat signály. Přestala jsem cítit a začala opět víc myslet. Otupěla jsem a nechala se zhypnotizovat tímhle prostředím. Smrádkem a teplíčkem. To celé proběhlo rychle a nepozorovaně s podporou rozumu, který celou situaci dokonale obhájil. Najednou se slyším říkat, jak si zdůvodňuji, proč raději zahnívat v "jistotě": "vždyť je mi docela dobře, vlastně si nemám na co stěžovat, měla bych být přeci vděčná (důmyslná výhovorka), mám přece skvělého šéfa, mám přeci fajn kolektiv, ty peníze nejsou špatný. Vlastně je to fakt dobrý, ta drobnost, že mě to nebaví a že jsem v nezdravém prostředí, to zas nemůžu být naivní. Kdo dělá práci, která ho baví? tak vidíš, buď ráda, že jsi ráda." Ano, takto mluví spokojitel, který upřednostní pohodlnost před vlastním životem. Přehodí svoji zodpovědnost za kvalitu svého prožívání "osudu". Vybral si. Rozhodně tímto nechci znevažovat vděčnost. Vůbec ne. Vděčnost za to, co mám, má obrovskou moc. Nicméně! tohle ten případ nebyl. Tady byla vděčnost dokonale překroucena mým vlastním egem pro obhajobu vlastní pohodlnosti "proč neudělat změnu". Postupně vzrůstala moje celková nespokojenost, podrážděnost a frustrace, které udržoval rozum poměrně dlouhou dobu pod pokličkou. 

Rozum má vždy na všechno odpověď a tisícero zdůvodnění, proč něco nejde. Je to jen návyk neprospěšného uvažování, který je živen převážně strachem nebo pohodlností. Je výhodné ten klíčový strach omrknout a zprůchodnit nahromaděnou energii pod ním (to, co nechci cítit) a tím vytvořit prostor pro vnímání vnitřní moudrosti. Tento neprospěšný druh uvažování nás iluzorně chrání před nechtěnou budoucností. Rozum si to zdůvodní jako prevenci všech možných katastrof, kterým chce předejít. A přitom jde o DOMNĚNKY, na kterých často zakládáme vlastní život. Nebo jej zakládáme a dogmaticky lpíme pouze na prožitých zkušenostech a nedej bože, dokonce na zkušenostech cizích lidí. Nejdeme svou cestou. Bohužel jsme všichni poznamenáni školou... Nejsme pak schopni na situaci nahlédnout z čerstva, Nově. A to nás udržuje na mrtvém bodě, hnijeme na místě, pro jistotu. A často opakujeme scénář toho, co nechceme. Každopádně nic není černobílé. Zkrátka odpověď je v nitru každého z nás.

Nevolnost, nespavost, únava, nervozita, podrážděnost, bolesti hlavy, bolesti zad a spousta dalšího, jsou jen prvním varovným signálem, který můžeme dál ignorovat, protože je to "normální". Copak je možné v tomhle shonu, v tomhle bláznovství na chvíli se zastavit a zeptat se sebe. Opravdu? Takhle to chci? Kam až to může dojít? (Díky covidu mnozí tu příležitost měli.) Nehledě na to, jak velmi významný dopad, to má na naše nejvzácnější vztahy. Ve skutečnosti se dopouštíme toho, že míjíme v našem životě to nejvzácnější co máme k dispozici. Přítomný okamžik. Tím, že jsme v situaci, kterou už chceme mít za sebou, která nás obtěžuje nebo nevyhovuje jakýmkoliv způsobem, tím jsme v odporu s přítomností a tedy se životem. Světlo vidíme až v budoucnosti - po práci sednu na kolo a jedu! po práci budu malovat! Až děti vyrostou, konečně budu moct cestovat, mít na sebe čas, mít na partnera čas. Až splatím hypotéku, konečně budu mít klid. Už aby byl červen, čeká mě týden dovolené u moře! a další dovolená hned za půl roku na horách....ještě, že se mám na co těšit, jinak bych ten vopruz tady nezvládla...říká kolegyně. 

No. Je z toho patrné, jak velký projev NE-lásky a NE-respektu sama sobě tímto projevuju? Nejde jen o práci, jde o jakoukoliv oblast v našem životě. Jakou informaci dávám tělu, když jdu sama proti sobě? Zůstávám v nesouladu? Je to skvělé podhoubí na autoimunitní onemocnění (útok imunitního systému proti vlastním tkáním a orgánům). To my jsme dali informaci tělu "jsem proti sobě".

Jo joo, slyším tu otázku z publika: "Seš nějaká chytrá holčičko! jak jinak to lze asi jako dělat?" musíme přece všichni pracovat! Nemůžeme si poletovat v oblacích jako ty! A to se ti to kecá, nemusíš živit rodinu!!!"

Ano. Také netvrdím, že je to snadný. A chce to velkou odvahu a především DŮVĚRU V SEBE. Ale jak si můžeme vážit sebe a důvěřovat sobě, když se udržujeme v něčem, co nám neprospívá? Je patrný ten rozpor? Dáváme tím opět sami sobě informaci: "za moc nestojíš, nemáš na to, nezáleží na tobě." A ještě si to obhájíme sebeklamem, jak ušlechtilé je obětovat se a trpět. Někteří se dokonce cítí jako hrdinové a jsou překvapeni, proč se jim stále nedaří, proč jsou nemocní, mají rozvrácené nejbližší vztahy nebo jsou hluboce nespokojení. Ale to je pouze programové myšlení, které je poháněno často z podvědomí, strachem a ztotožnění se s myslí. Ty nejsi mysl, jsi něco mnohem víc. Další metlou je pohodlnost, ale to už je výběr každého z nás. Rozum přeceňujeme natolik, že často nedokážeme vnímat, co vlastně ve skutečnosti chceme, nebo co je podstatné. Když tě rozum zahltí argumenty, proč něco nejde - OTOČ TO a ptej se PROČ TO JDE. Pouze na toto pak zaměřuj svou pozornost, protože tvoje pozornost určuje, jak se věci vyvinou dál.

Takže co s tím? Jediný způsob je potkat se sám se sebou, pozornost nasměřovat do sebe a tam hledat odpovědi. Ne venku.

Dovol si vystoupit z komfortní zóny, to je první krok k sobě, k vlastní sebedůvěře a odvaze. Zkus nahradit strach z budoucnosti zvědavostí. Prvním krokem vůbec, je dovolit si připustit, že by to mohlo jít i jinak. První krok se přeskočit nedá.