Přestaň už chodit po vodě a namoč se pořádně
"Přestaň už chodit po vodě a namoč se pořádně." Tak tohle mnou projelo, když jsem se dnes kochala pohledem na jeden ze svých prvních obrázků "Hlubina", který měl být původně Vesmírem, ale vzniknul z toho oceán.
Docela nekompromisní přísná věta.
Nádherná a ostrá jako břitva.
Zarazila mě a pak rozesmála.
Rozesmála, protože miluju tenhle mužský způsob kotvy. Je v ní přímost, jasnost a zároveň přísná uzemňující láska, kterou v Západní společnosti neumíme žít.
A pokračovalo to dál:
"Nestačí se na tu hloubku jenom dívat. Je třeba do ní vstoupit a plně ji žít. Jinak stále zůstáváš na stejném břehu a o opravdovosti a intimitě pouze sníš."
"No joo, to joo" vymlouvám se...
"Vždyť to přeci žiju, cítím to v sobě a je to nádherný!"
"No ano, ale syslíš si to v sobě a schováváš se před životem. Před světem."
"To je v loji", říkám si a směju se "tady nic neskryju".
Je to vážně srandovní, všechny argumenty jsou totiž směšný a roztomilý jako malé dítě.
A tak jsem se zastavila.
A přišel strach.
Je to tak. Je opravdu snadný žít si se sebou v míru, hloubce, radosti a kráse, ale je to k ničemu, když se bojím to sdílet se světem, s lidmi, se životem.
Znovu jsem vnímala, jak je pro mě obtížné zůstávat v opravdové hloubce se svými blízkými, jak raději sklouznu k bezpečnému povrchu, byť je konverzace hluboká a plodná, stále jsou to jenom slova. Často chybí plnost prožitku.
Prožitá a sdílená hloubka.
Intimita.
Je pro mě nesmírnou vzácností, když potkám někoho, s kým můžu zůstávat uvolněná ve sdíleném TICHU. V plném tichu. Podařilo se mi to jen, když jsem byla zamilovaná a to nikoliv s každým.
Existuje i prázdné ticho, když sdílíš prostor s nepřítomným člověkem. To známe všichni.
Většina lidí je z opravdového ticha nervózní, v rozpacích. A tak raději mluví. Včetně mě. Býval to můj zastírací manévr.
Ale víš co? Stojí to za hovno. Je to plochý. To není život. Je to jenom dívání se na život. Únik před životem. Komentování života.
Chození po vodě.
"Prostě se namoč a plav."
"Zůstaň nahá."