Tak jsem zase puberťák, A CO JAKO!

A je to tady. Znovu, ale tentokrát už poctivě. 

"A DOST!!! Dost bylo tý slušný, skvělý holky!!! A nejsem žádnej podělanej hromosvod pro druhý SAKRA!!! NASRAT!!!!" 

"Uf, to se mi ulevilo."

Jo...takhle nějak to může vypadat. 

Žádný strach, je to součástí procesu a je to nevyhnutelné k nastolení, respektive ke směřování k rovnováze. Když něco potlačuješ dostatečně dlouho a je tam toho SAKRA MRAK, někdy je nezbytné k vyrovnání extrému, extrém druhý. Například puberta.

V pubertě si má člověk odžít svoje vnitřní vzdory. Vzdorovat autoritám, vymezovat se a projevit sebe sama. Někteří si odžili jen 50 %, jiní zase 150 % . Otázka je, nakolik jsme si to dovolili a jestli nedocházelo ve větší míře k obrácení vzdoru, nesouhlasu a agrese vůči sobě samému, dovnitř namísto ven. Kolik jsme toho spolkli, překousli, ale vnitřně nestrávili. Takže kolik jsme toho tak zhruba potlačili?? 

Tohle se týká zejména slušných, hodných holek. Kluci jsou v tomhle přirozeněji odolnější, a proto mají víc dvojek z chování a ředitelských důtek. To já měla jen jednu třídní a pár poznámek…velmi slabý odvar. Tím nikoho z rodičů nenabádám, aby své děti chválil za dvojky z chování, spíš poukazuji na to, že je to přirozená fáze, která je za mne mnohem zdravější, než mít doma poslušného chlapečka se samýma jedničkama. 

Stěžejní je - DOVOLIT SI celý ten proces. Pokud se stále kontroluji, abych hlavně nevybuchla, abych hlavně prožívala tu emoci okamžitě vnitřně správně a NIKOHO NEZASÁHLA (to se týká EMPATŮ!), pak musím počítat s tím, že druhý extrém mě slušně vyškolí a potáhne se tak dlouho, dokud neuznám, že je to v pořádku a MŮŽU. Všichni jsme na jedné lodi. Většina z nás se teprve učí množství potlačených emocí prožívat vědomě. Takže balancujeme všichni po nějaký čas na hraně dalšího potlačení nebo exploze. Někdo je zrovna ve fázi prodýchávání v přímé konfrontaci, ale potřebuje ještě vybuchnout, jiný je možná ve fázi pozorování, nebo uvědomění si své reakce až s časovým odstupem po konfrontaci a nebo jsi prostě cyklická žena a zrovna si potřebuješ jen tak pobulet, nebo si dovolit být prostě nasraná, protože ti za krk spadla studená kapka. 

Ideální je, UDĚLAT SI Z TOHO SRANDU. Dobrá zpráva je, že pokud o tom vím, vědomě to žiji, NEODSUZUJI SE ZA TO, NEVINÍM SE ZA TO a KOMUNIKUJU TO s druhými, kteří se nestačí divit, co že se to se mnou kurva děje (to přece nejsem já) – tak tento druhý extrém se poměrně rychle rovná do středu, rychle pomíjí a přichází překrásné UVOLNĚNÍ, klid. 

Za sebe mohu říct, že moje fáze vzdoru, která byla značně potlačená, se uvolňovala postupně v průběhu let a to především vůči autoritám, se kterými jsem prostě nemohla souhlasit, tedy zejména v zaměstnání. Projevovala se za mne, víceméně v pohodě :D….byla jsem drzá, oči (samy od sebe) hleděly často v sloup – to jen aby bylo všem zcela jasný, že nesouhlasím. Čišela ze mě vzdorovitost a rebelující "černá ovce", která povzbuzuje k rebelii i své kolegy a poukazuje na manipulátory a psychopaty ve vedení. Bylo tam pár koberečků a vlastně to bylo celé docela srandovní. Tedy do doby, než se mi z toho začalo dělat špatně i fyzicky a přišel čas opustit nesoulad, včetně vzdoru.

No a na základě tohoto jsem se domnívala, že už to mám za sebou, vymezila jsem se, nenechala si "srát na hlavu" v práci a našla svou hodnotu….ale v práci to byl pro mě vlastně velmi slabý odvar. Ještě stále jsem toho v sobě celý MRAK dusila. 

"Ty vole! Kde vznikla poprvé ta hodná holka? Proč vůbec vznikla a proč poslouchá??" 

No doma! Nechtěla přece ZKLAMAT ty dva nejdůležitější lidi, kteří jí byli tou PRVNÍ AUTORITOU vůbec. Vlastní rodiče. 

"A kde se to má tendenci ještě projevovat, když v práci jsem už v pohodě?" 

"SAKRAA!!!! V intimních vztazích, které se vždy dotýkají těch nejniternějších míst, které nechci vidět." 

"A do prdele….a co s tím jako?" 

"No co co, jedu k našim a DOVOLÍM si tu pubertu konečně PROŽÍT vědomě." 

Ono to je někdy velmi skryté a nenápadné, kolikrát jde o jemné disharmonie a kolikrát taky ne . Ale emoce, která se v mém případě vyvalovala nejčastěji, byl POCIT VINY. Pocit viny, že se chovám určitým způsobem, který je nevyhovující. Pocit viny, že rodiče zklamu. Přebírání zodpovědnosti za jejich pocity. Pocit viny, že svým chováním mohu zranit jejich city, což se samosebou děje a nejtěžší pro mě bylo přijmout, že to není můj úkol (slušně zvrácený paradox). Můj úkol není dělat rodiče šťastné. Můj úkol je udělat sebe šťastnou a tohle obrátit, byl proces jako kráva. Podotýkám, že moji rodiče o tomto neměli vůbec tušení a nic z toho po mě samosebou nikdy nechtěli! To já jsem si jako dítě vzala zcela nevědomě toto břemeno na hrb, že moje zodpovědnost je držet harmonii rodiny (mít to pod kontrolou a přebírat emoce všech členů rodiny v iluzi, že jim tím ulevuji).

DOVOLIT si nechat proběhnout potlačený VZDOR vůči rodičům – nevyhýbat se konfliktu (vzdát se strachu, že všechny ty emoce neunesu), jasně dát najevo svůj postoj bez očekávání, že bude přijat a vzdát se pocitu viny, tedy vzdát se nevědomé závislosti na roli harmonizátorky (spasitelského komplexu) a žít jenom sebe, přesně jak to cítím bez ohledu na nepřijetí nebo nesouhlas…

Každý tam má samo sebou jiné, vlastní téma…Jediný možný způsob jak tímhle procesem projít s větší lehkostí je KOMUNIKACE a HUMOR. Komunikovat vlastní proces se všemi, kterých se má puberta momentálně dotýká, i přesto, že jejich reakce není moje zodpovědnost. Ale vysvětluj tohle svojí babičce, že jo :D. S některými je zkrátka nutné přijmout i fakt, že se nesetkám s pochopením. Ale i tohle je součástí mega zkoušky pro každého empata. Takže hlavu vzhůru. 

Vybrat si sebe je ta jediná možná cesta k životní spokojenosti a svobodě. I když si to mnozí z nás za boha nechtějí připustit. Nicméně přesně tohle, ač to vypadá banálně, se pak nekompromisně odráží v intimních vztazích. Pro racionály a mentální teroristy je tohle úlevné vědět. 

Ne nadarmo se říká, že teprve V RODINĚ, VE KTERÉ JSI VYRŮSTAL, poznáš, jak na tom s tím "osvícením"/duchovním růstem, ve skutečnosti jsi a co se tě stále dotýká, co jsi potlačil a nepřijal. 

Právě nejbližší vztahy a jejich kvalita je tím nejpřímějším ukazatelem, nakolik žiješ vlastní pravdu a nakolik jsi v souladu se sebou, čili se životem samotným.