Temná noc duše?
07.07.2025
Většinu života jsem prožila plně ztotožněná s hmotou a PODMÍNĚNOSTÍ. A taková bytost je šťastná vždy jen podmíněně. Už nepozná vnitřní pocit radosti nebo lásky, který zažívala jen velmi krátce jako batolátko...proto je odkázaná a zavislá na hmotě. Tam je potenciál najít radost. "Výhoda" je, že víš jak na to, protože tě to naučili buď ve škole nebo ti to ukázali rodiče a spoečnost. Takže. Musíš nejdřív to, to, to, to a to a dosáhnout tamto a být jako tamten a tamta a PAK možná budeš jednou šťastný.
To, že JSI, nic neznamená.
Ten dobrý pocit ze sebe si musíš nějak zasloužit.
Takže na sobě makáš a honíš se jako blázen za dobrým pocitem, láskou, hmotnými statky, pocitem bezpečí, za vzrušením, úspěchem, rodinou a blablabla...
...přesto, že víš, že vše je pomíjivé, ženeš se dál, protože to je lepší, než se setkat sám se sebou. To je nebezpečný, mohlo by to bolet.
Naučila jsem se v tom perfektně chodit. Postarat se o sebe > KOMPLET O HMOTU, vydělávat peníze, mít dobrý bydlo, hezky se ošatit, sportovat, zažívat dobrodružství, cestování, adrenalin, překonávat svoje limity, užívat si mejdany, zkusit kde co....Tehdy jsem měla hodně přátel, obrovské množství zájmů, koníčků a VŠECHNO JSEM SI CHTĚLA VYZKOUŠET, VŠECHNO MĚ BAVILO.
Co jsem v sobě však popírala, nepripouštěla si a nechtěla vnímat, a co mne celou tu dobu provázelo, a to často i jako SKRYTÁ MOTIVACE, byl nevědomý STRACH....a ten se projevoval všelijak. Chronickými nemocemi, únavou, obrovským vnitřním SEVŘENÍM, o kterém jsem ovšem neměla zdání (měla jsem znecitlivěné tělo), neustálou TOUHOU, nervozitou, SNAHOU, neklidem, nespokojeností, podrážděností atddddddd.
Slovo STRACH mluví za vše, protože v tom byla skryta všechna ta dětská traumátka a potlačené bolesti zamčené ve 13cté komnatě, kde dominovala totální samota, ODDĚLENOST, opuštění, strach ze života a pocit beznaděje, když jsem žena, protože ženy nesou hodně emoční bolesti.
Nebylo na mě nic poznat. Však sama jsem neměla vůbec tucha. Bylo to všechno tak.paradoxni, protože jsem vyzařovala velké nadšení do života, veselí, optimismus a radost.
A tak to přišlo...
...nejdřív postupně a pak tvrdě, až na dřeň...vše se odehrávalo během několika let s přechodnými extra kratkými pauzami na "oddech"...několikrát jsem pomyslela na konec, zabalit to. Smrt jsem vnímala jako návrat domů. Nicméně vědění, které jsem v této době už měla, že smrtí to nekončí a ve skutečnosti NEMOHU NIKAM UTÉCT, zmizet, že to neřeší žádnou bolest, protože cyklus se opakuje, jen v jiné formě...no a z toho jsem byla ještě víc v prdeli. Připadala jsem si jako v pasti, v hajzlu, v obrovské beznaději a zmaru....
Začalo to tím, že mě přestalo všechno bavit, nic mi nedávalo smysl, nic zvenčí mne nedokázalo naplnit, poradovat se...několikrát jsem vyhořela v práci, nešlo mi pracovat, nešlo mi sportovat, ztrácela jsem životní energii, ztratila lásku, přestala jsem se vídat s přáteli, ztratila jsem zájem o běžné konverzace, všechno mi to připadalo prázdné, povrchní nebo úplně dementní. Navíc jsem neměla o čem mluvit, protože můj život se zastavil, nepracovala jsem, neměla jsem rodinu, děti, žádné zájmy.
Strašně mě srala ta otázka "tak jak se máš, co nového?"
"Nic ty vole, pomalu se balim do bohnic."
Ztratila jsem všechny svoje iluzorní hmotné jistoty, na kterých jsem vystavěla celý svůj život a stala se ze mě totální troska. Takhle jsem se vnímala. Izolovala jsem se. Tělo strádalo a já s tím nedokázala nic dělat...no prostě jsem propadla úzkosti jako prase, kterou současně provázela deprese.
Nejhorší na tom celém bylo, že VŠECHNY SNAHY O ZMĚNU mě okamžitě srazili zpět na dno...pochopila jsem, že se musím VŠEHO VZDÁT...VŠEHO.
Xkrát jsem propadla panice, že jsem blázen...bála jsem se mluvit s přáteli o tom, co prožívám...sama vím, že kdyby mi nekdo toto před lety řekl, poslala bych ho asi na psychiatrii, ale něco uvnitr mne vědělo, že to nejde. Měla jsem strach, že by do mne nacpali prášky a celý proces by se potlačil a oddálil a znovu bych znecitlivěla to, co potřebovalo konečně za ty roky ven, aby se moje buňky mohly uvolnit...
Obrovsky mi v tomto období pomohl celostní terapeutický výcvik, kde jsem nabyla důvěru v proces a seznámila se s hlubokým léčením na úrovni duše a těla. 13ctá komnata se otevřela. Pochopila jsem, že proces hlubinné léčby, která má přesah do rodových linií a s mojí hypersenzitivitou často i kolektivního nevědomí, vyžaduje extrémní TRPĚLIVOST (přesně tu, kterou jsem nikdy neměla :D), DŮVĚRU a NĚHU.
Celý proces atakovala mysl s katastrofickými scenáři, že tohle už nikdy neskončí. Když přijmeš, že to nikdy neskončí, ona na chvíli zmlkne.
Je skvělé, když máš někoho, komu důvěřuješ a víš, že te nebude soudit nebo posílat do blázince a je tvým tichým majákem ve tmě. Bohužel se častěji stává, že se setkáváš s nepochopením, odmítnutím a souzením ze strany bližních či známých.
Debilní kecy typu:"tak to tolik neprožívej, vzdyť se ti hovno děje, neumíráš (tvl, vůbec neví, že jsi v procesu transformační smrti 😅), neumírá ti dítě, tak už se PROBER."
"No ty vole, co myslíš, že tu celou tu dobu dělám ty chytráku, povíme si, až budeš ty sám "vstávat z mrtvých"! 😅.
Temná noc duše boří všechny iluze a sebeklamy jež vytvořilo ego a ukazuje syrovou pravdu. Vyžaduje HLOUBKU a navrací nás k prostému "JÁ JSEM". Přichází s ponukou začít žít PRAVDU, otevřít se a odevzdat se zcela vyššímu vědomí, životu, bohu. Je o naprosté důvěře v proces a v samotný život. Je to zkouška víry a oddanosti. Je to postupná smrt (ztotožnění s myslí). Postupně rozpouští zatvrdlé ego - pocit důležitosti a ukazuje ti, kým skutečně JSI. Tady vzniká skutečné sebe-vědomí. Nalézání boha v sobě.
Slovy Jeshui: "Bože, proč jsi mě opustil..."
Je to holt součást procesu. Bůh nás nikdy neopustil, ale my jsme opustili sebe...
S láskou všem, kdo uvěřili, že jsou v tom sami 💜